Réunion jsme vybrali jako náhradu za Namibii, kam se ten rok značně zkomplikovaly cesty kvůli omikronu. Réunion je zámořská oblast Francie a díky tomu se sem dá jet jen na občanku, protože jste pořád v rámci EU. Co nás překvapilo je horko, vlhko a velmi ostré slunce. Zhruba za dva týdny jsme se zvládli relativně aklimatizovat. Réunion vznikl sopečnou činností dvou sopek, které se časem propadly a vznikla tak neuvěřitelně ostrá údolí. Teplo a vlhko tu velmi svědčí zeleni, která pohltí úplně všechno, dokonce i sebe navzájem, takže stromy jsou porostlé liánami a plazivci a vzniká tak naprosto nepropustná džungle. I přesto, že je ostrov součástí EU, tak se tady anglicky domluvit prakticky nedá. Ale v dnešní době jsme si i při úrazu zvládli domluvit rentgen s pomocí překladačů v telefonu a nákup v lékárně udělat pomocí obrázků z googlu (třeba berle). Výhodou je, že místní jsou milí, takže i přes jazykovou bariéru to nakonec všechno dopadlo úplně v pohodě.
Obrovskou výhodou je, že turismus tady žádná masovka není. Jezdí sem pár Francouzům, které potkáte v horách, ale jinak jsou tu hlavně místní. Je tady obrovské množství turistických treků různé obtížnosti. Nejlépe se hledají přes web Randopitons, kde jsou podrobně popsané, doplněné fotkami podle kilometrů a aktuálními komentáři, jestli je trek zrovna průchozí nebo ne.
Na ostrově je kolem tří set vodopádů a skoro v každém místě najdete i něco poblíž. My jsme se rozhodli měnit ubytování přibližně po týdnu tak, abychom byli blíž vnitrozemí, protože cesty jsou dlouhé. Nejlepší bylo v St. Leu na AirBNB
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Album L'autre od Mylène Farmer je taková vykopávka z roku 1991, ale je to prostě skvělý. Na Reunionu jsme to poslouchali skoro každý večer.
Naše první vyhlídka na Réunionu. Je velmi dobře dostupná a od ní dál pokračují delší treky skrz celé údolí. Kopce jsou dechberoucí. My jsme si dali kratší trek kolem po hřebenu a i tady se velmi rychle střídá počasí, takže jsme se museli prodírat mraky.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Vyhlídka s ozonovou dírou, doslova. Je to další z míst, kde se dá chodit po hraně pradávného kráteru sopky. My jsme sem dorazili za husté mlhy, resp. do mraků. Co byla zrada, tak že jsme se i přes mraky spálili do fialova. Nadmořská výška nad 2000 metrů a k tomu poměrně blízko rovníku, tam vás nezachrání ani sebevyšší faktor opalovacího krému. Zastavili jsme na spodním parkovišti a šli uzavřenou cestou, která má super vyhlídky. Na parkovišti je pak stánek, ke vám paní uvaří nebo prodá třeba domácí buchtu.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Mascarin je botanická zahrada, kde najdete ukázku jak všech druhů, které rostou na Réunionu teď, tak i původní druhy. Tím, jak je tady obecně vhlko, tak botanická zahrada je super "prádelna". Mají tady i skvělou malou restauraci.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Cités des Arts je umělecké centrum v St. Denis. Je to několik pavilonů včetně výstavního prostoru, koncertní a divadelní scény a rezidenční bydlení.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Vydali jsme se k jednomu z vodopádů, kterých je na Rúnionu kolem tří set. K Bassin Chouchou vede cesta jen vodou. Není to moc dlouhé, ale trochu naslepo. Značení nikde není. My jsme k tomu chytli ještě déšť.
VÍCE INFORMACÍ: průvodce
Narozdíl od pobřeží tady teplota povážlivě klesla - konečně! Klesla na 25 stupňů. Cirque de Salazie je strmé údolí s neuvěřitelně zelenými srázy plné vodopádů. Zelená tady pohltí úplně všechno. Stromy zarostlé keři a kopce potažené popínavkami. Neuvěřitelné. A do toho mraky a nekonečné vlhko.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Jedna ze dvou sopek, které utvářely Réunion. Piton de la Fournaise je stále aktivní. Naposledy chrlila asi měsíc před naším příjezdem. Trochu zápasíme s velkou oblačností, takže je vlastně vůbec náhoda, že byla vidět. I tak se dron neustále potácel v mracích a sem tam sopka vykoukla, než se setmělo. Cesta na hranu kráteru je necelé 4 km přes lávové pole, kde potkáte mini sopku Formica Leo.
Určitě stojí za návštěvu i muzeum Cité du Volcan, které má skvělou expozici, kde jsou všechny informace k sopkám na Réunionu.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Náhorní plošina, příjezd k sopce Piton de la Fournaise. Tady se silnice změní na pořádný offroad po islandsku. Potkali jsme i několik lidí v dodávce, kteří tady u kraje cesty přespávali.
Údolí Takamaka je pro nás asi prokleté. Na první pokus jsme ani nedojeli, protože lilo jako z konve. Na druhý to bylo lepší, ale stihla jsem vytáhnout jen foťák. Než jsem vyletěla s dronem, přišel mrak obrovskou rychlostí a pak zase začalo pršet. Prostě tady prší každý den v 11.00, takže drona dáme na třetí pokus. Jinak je to úchvatné údolí, kde jsou kolem dokola vysoké vodopády a dole pak vodní elektrárna. Stezku dolu jsme vzdali, po posledním cyklonu byla část sesutá, tak jsme neriskovali.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Jezero Grand Étang vzniklo prohlubní po erupci a kolem dokola je hodně zarostlé, takže při obcházení není vidět. Dá se celé obejít dokola, na konci je pak stěna s vodopády. Zarostlé je doslova pralesem. Všechny běžné kytky tady dosahují gigantických rozměrů. Všude po cestě jsme potkávali miniaturní žabky.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Stella Matutina je jednoznačně nejlepší muzeum na Reunionu. Je to bývalý cukrovar. V jedné části je skvěle prezentovaná výroba cukru v kolonizační éře, další je pak konverze továrny ve čtyřech patrech s neuvěřitelným výhledem do otevřené haly.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Vodopád Grand Galet je asi největší vodopád, který jsme na Reunionu viděli. Možná to dělá ten dojem jen díky tomu, že vyhlídka je přímo u něj a ty ostatní jsme viděli jen z dálky nebo dronem. Každopádně je krásný. Vede k němu hodně strmá silnice plná ostrých serpentin, na místě jsme potkali hodně skupin na adrenalin - canyoning, respektive klouzání řekou po zadku.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Úplnou náhodou jsme cestou k vodopádu Grand Galet narazili na restauraci Parc de la Grande Cascade. Je to taková pěkná zahrada s jezírky, kde si oběd ulovíte sami. A co si ulovíte, to vám tam upečou. Proti okénku je tůňka, která je narvaná pstruhy, takže je chytí i dítě. My jsme si je nechali radši ulovit od paní majitelky, protože náš rybářský výcvik je zatím nula. Ryba byla super. Můžete si tam i koupit krmení pro kapry Koi (ty teda na pánvi nedělají), ale pozor na to, v jezírku mají i pstruhy a ty koušou.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Plage de Sable Noir (nebo taky Ti Sable) jen černo černá sopečná pláž. To mi prostě vždycky lahodí oku víc než bílé písečné pláže s azurovou vodou. Vlny tady byly obří, oceánské. Pláž lemují černé útesy.
Dá se sem dojít kousek od takového improvizovaného parkoviště.
VÍCE INFORMACÍ: trasa
Vyhlídka Belvédère de Bois Court je krásná. Stejně jako všude jinde ve vnitrozemí i tady platí, že na značkách musíte být do 9.00, pak se začnou dělat mraky a za pár minut je úplné mlíko. Kolem vyhlídky je spousta piknikových altánů a dá se odtud sejít do vesnice v údolí, která je přístupná jen pěšky. Tady bydlete nechcete.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Na ostrově se dá najít několik farem na pěstování vanilky. Ta sem byla dovezena z Mexika. Záhy se ukázalo, že jim ale chybí mexické včely, které by vanilku opilovali. Až jednou náhodou přišli na to, že se květy dají opilovat ručně (!) a tak to dělají a dodnes. Každá liána vanilky má přibližně 50 květů za sezónu, takže to je docela pracné.
VÍCE INFORMACÍ: farma pro Vanille
Jeden z vodopádů a skal kolem Cilaos. Původně jsme měli v plánu Chapelle, ale to je pro nás bohužel zatím nedostupné. I tak jsme si dali téměř 5 km džunglí nahoru a dolu a úplně nás to vyřídilo, a to jsme šli jen tu lehčí část treku. Cesta byla neuvěřitelné zelená, místy jsme narazili na pavoukoviště, ale dalo se to projít a sem tam se musí brodit. Když vám nevadí namočit si boty, tak je to v klidu. A samotný vodopád vypadl spíš jako Mumlava. cesta vede přes jeho horní část, takže z něj není vidět nic. Až z drona se dá vidět, jaká je to paráda.
VÍCE INFORMACÍ: odkaz na trek
Když jsme jeli na vodopád Cascade du bras rouge u Cilaos, tak se nám cesta tak zalíbila, že jsme si řekli, že jí projedeme ještě jednou. Že si zajedeme do Cilaos na oběd a přitom zastavíme na každém místě, kde to jde. Je to zhruba 20 km dlouhá cesta ostrých serpentin strmým údolím kolem řeky Bras de Cilaos. Vyrazili jsme a lehce pršelo, ale to nás neodradilo. Jeli jsme a fotili a když se v polovině z letního deště stal slejvák jako hrom. Na prvním místě, kde to šlo jsme se otočili a jeli zpět na pobřeží. Po silnici už se valil proud vody a ze skal padalo kamení. Takže z toho už žádný super výlet nekoukal.
VÍCE INFORMACÍ: oficiální web
Hinduistické chrámy jsou na Reunionu poměrně časté. Trochu nás to překvapilo. Byli jsme se podívat do Temple tamoul Narassigua Péroumal. Je to kýč jak hrom. Z venku je to milosrdnější, protože jsou barvy trochu opršelé, za to uvnitř to září.
VÍCE INFORMACÍ: rezervace
